Ode zdi ke zdi, bez koncepce, bez osobní zodpovědnosti. Aneb země česká nebezpečný domov můj.


 


Na Arše X jsem v poslední době publikoval dva články volně na sebe navazující, Kam mizí svobodný svět? (21. července) a Hola hola, rouška volá (24. srpna). Ano, zabývám se tam omezováním osobních svobod a označením roušek za náhubky. A taktéž propaguji Blanický manifest. Každopádně nic není jen černobílé, Já se snažím, a netvrdím že se mi to vždy daří, vnímat tisíc a jednu barvu duhy (opravdu ale opravdu nemá nic společného s LGBT :D).

Rozhodně nepatřím k těm, co by se nechali ovládat čímkoliv, tedy například strachem. Každopádně poslední čísla o počtech nakažených v České republice ve mně vyvolávají určité obavy. A vyvolávají i spoustu otázek. Česká republika, co do počtu nakažených na 100 000 obyvatel za poslední týden, si může na krk pověsit bronzovou medaili, ano umístili jsme se na krásném třetím místě, hned za Andorou a Izraelem.


 

Jednou z otázek, které si kladu, je údiv nad tím, že neexistuje vůbec žádná vládní koncepce, nazval bych to "Trvale udržitelný živod s Covidem". Ano, měli bychom a musíme se s virem způsobujícím toto onemocnění naučit žít. Měla by to být dlouhodobá strategie, průběžné přístupy a též osobní zodpovědnost komunitního rázu. Je pro mne naprosto šílené, že se pohybujeme ode zdi ke zdi, poté co jsme skvěle zvládli první vlnu, jsme nepochopitelně vše rozvolnili, na výstrahy v polovině srpna nedbali, a nyní budeme zase vše zavírat a omezovat. Domnívám se, že tudy cesta nevede, je to začarovaný kruh, kdy nás má Covid v hrsti a my reagujeme jen na čísla, která nám z nějakých statistik vyskočí. Drakonická opatření, pak absolutní volnost, zase drakonická opatření, a tak pořád dokola. A to je právě špatně, velešpatně.

Dalším problémem, krom přístupu vlády Andreje Babiše, který řídí boj s Covidem na základě nálad na sociálních sítích a podléhá zřejmě doporučením svého "génia přes ně" Marku Prchalovi (v tomto myslím, ač ho považuji též za geniálního, udělal neskutečnou botu), je naše národní povaha. Tady trochu nechápu na co se Daniel Landa odvolává, řkúc "Nejsme děti". Příroděžel česká povaha je dětská, nedbaje doporučení jako v něktrých jiných koutech světa, nepřebírajíc osobní zodpovědnost za sebe s přesahem na komunitu. Český člověk rozumí jen nařízením, restrikcím a případným sankcím za jejich nedodržování.

S Covidem bychom se měli naučit žít, brát ho jako součást života, stejně jako jídlo, pití či sex. Nedělat z něj monstrum, a tím opomíjet a odstrkovat všechna ostatní onemocnění a zdravotní problémy. Měli bychom se naučit takovému životnímu stylu, který nás nebude dvakrát do roka neskutečně omezovat, neměli bychom podléhat strachu, ovšem též bychom měli přistupovat k této nemoci s respektem. Zatím se ale pohybujeme ode zdi ke zdi, ve spočnosti rozděleni na černou a bílou, mezi Šmuclerem a Prymulou. Nebude ovšem nakonec nejlepší hláška o zlaté střední cestě?

Anděl Azazel


(Článek publikovaný souběžně na Xglosách (X-Fejetony) a Arše X)

Komentáře