Na Arše X jsem v poslední době publikoval dva články volně na sebe navazující, Kam mizí svobodný svět? (21. července)
a Hola hola, rouška volá (24. srpna). Ano, zabývám se tam omezováním
osobních svobod a označením roušek za náhubky. A taktéž propaguji Blanický manifest.
Každopádně nic není jen černobílé, Já se snažím, a netvrdím že se mi to
vždy daří, vnímat tisíc a jednu barvu duhy (opravdu ale opravdu nemá
nic společného s LGBT :D).
Rozhodně nepatřím k těm, co by se
nechali ovládat čímkoliv, tedy například strachem. Každopádně poslední
čísla o počtech nakažených v České republice ve mně vyvolávají určité
obavy. A vyvolávají i spoustu otázek. Česká republika, co do počtu
nakažených na 100 000 obyvatel za poslední týden, si může na krk pověsit
bronzovou medaili, ano umístili jsme se na krásném třetím místě, hned
za Andorou a Izraelem.
Jednou
z otázek, které si kladu, je údiv nad tím, že neexistuje vůbec žádná
vládní koncepce, nazval bych to "Trvale udržitelný živod s Covidem".
Ano, měli bychom a musíme se s virem způsobujícím toto onemocnění naučit
žít. Měla by to být dlouhodobá strategie, průběžné přístupy a též
osobní zodpovědnost komunitního rázu. Je pro mne naprosto šílené, že se
pohybujeme ode zdi ke zdi, poté co jsme skvěle zvládli první vlnu, jsme
nepochopitelně vše rozvolnili, na výstrahy v polovině srpna nedbali, a
nyní budeme zase vše zavírat a omezovat. Domnívám se, že tudy cesta
nevede, je to začarovaný kruh, kdy nás má Covid v hrsti a my reagujeme
jen na čísla, která nám z nějakých statistik vyskočí. Drakonická
opatření, pak absolutní volnost, zase drakonická opatření, a tak pořád
dokola. A to je právě špatně, velešpatně.
Dalším problémem, krom
přístupu vlády Andreje Babiše, který řídí boj s Covidem na základě nálad
na sociálních sítích a podléhá zřejmě doporučením svého "génia přes ně"
Marku Prchalovi (v tomto myslím, ač ho považuji též za geniálního,
udělal neskutečnou botu), je naše národní povaha. Tady trochu nechápu na
co se Daniel Landa odvolává, řkúc "Nejsme děti". Příroděžel česká
povaha je dětská, nedbaje doporučení jako v něktrých jiných koutech
světa, nepřebírajíc osobní zodpovědnost za sebe s přesahem na komunitu.
Český člověk rozumí jen nařízením, restrikcím a případným sankcím za
jejich nedodržování.
S Covidem bychom se měli naučit žít, brát ho
jako součást života, stejně jako jídlo, pití či sex. Nedělat z něj
monstrum, a tím opomíjet a odstrkovat všechna ostatní onemocnění a
zdravotní problémy. Měli bychom se naučit takovému životnímu stylu,
který nás nebude dvakrát do roka neskutečně omezovat, neměli bychom
podléhat strachu, ovšem též bychom měli přistupovat k této nemoci s
respektem. Zatím se ale pohybujeme ode zdi ke zdi, ve spočnosti
rozděleni na černou a bílou, mezi Šmuclerem a Prymulou. Nebude ovšem
nakonec nejlepší hláška o zlaté střední cestě?
Anděl Azazel
(Článek publikovaný souběžně na Xglosách (X-Fejetony) a Arše X)
Komentáře
Okomentovat