Problematika dominantně submisivních vztahů

Asi jen málokomu, kdo se o toto téma aktivně nezajímá, něco řekne pojem "dominantně submisivní vztah".

Spousta jedinců ani netuší, že jde o vztahové nastavení, které je úzce spjaté s již zažitou zkratkou BDSM, popřípadě nesprávně shrnuto termínem "sadomaso". Dle mého názoru si drtivá většina lidí tyto aspekty asociuje výhradně s postelovými záležitostmi, které daní jedinci shlédli, nebo sledují na stránkách pro dospělé.

Možná je škoda, že mnozí často netuší, že velká většina výše zmíněného má své kořeny mnohem hlouběji, než je prezentováno. Tím pádem nemohou vědět ani to, že toto nastavení může soužití dvou (popřípadě více) osob obohatit, a že má zároveň tu moc, přefromovat i vztah s původně bídnou perspektivou v oboustranně fungující a prospěšnou záležitost.

Aktuálně se vám to nejspíš může zdát jako nesmysl, potažmo si třeba ani nedovedete představit, jak by vlastně měl v praxi fungovat takový vztah na denní bázi. Pokusím se vám tedy osvětlit svůj názor a pohled na celou věc, pokud možno co nejsrozumitelněji.

Padesát odstínů blbosti

Hned ze startu malá odbočka.

Za předešlé roky se hodně proslavila série BDSM orientovaných knih, a následně i zfilmovaných záležitostí těchto děl. Mám na mysli “Padesátodstínů šedi”, což je název prvního dílu, následuje “Padesát odstínů temnoty”, a “Padesát odstínů svobody”. Všechny tyto knížky jsem četla, a viděla jsem i filmy; to jen, kdyby někomu připadalo, že zde chci kritizovat něco, o čem nemám páru, a jen proto, že to leckteré ženy a dívky tolik zbožňjí.

Avšak tento s prominutím paskvil, či jakási parodie na vhled do dominantně submisivního vztahu, je podle mě pouze čímsi, co patří do červené knihovny. Maximálně je kniha možná psána v lehce peprnější formě, než kterou běžně mívají jiné romanticky a eroticky laděné knížky. Schválně jsem napsala MOŽNÁ, protože pravdou zůstává, že jsem za svůj život četla tak jednu, nebo dvě knihy “pro ženy”, a v málokterých se setkáte s tak detailním popisem určitých intimních scén, jako je tomu u Padesáti odstínů.

Pro jedince, kteří by si chtěli popovídat o mém názoru ohledně nesrovnalostí Šedi a skutečných aspektů v této problematice: Neváhejte mi napsat do komentářů, a já s vámi ráda podiskutuji o svém pohledu na věc. Nechci však celý článek věnovat srovnávání těchto rádoby pohádek s realitou. Dodám zde jen to, že v díle je zmiňována spousta postelových praktik, které se využívají ve většině D/s vztahů. Jak už ale bylo řečeno výše, BDSM obecně není pouze o sexu. Hlavní pointa ve zmínění Padesáti odstínů tkví v nepopiratelném faktu, že právě díky této sérii se BDSM obecně dostalo více do povědomí lidí. Teď se však vraťme na hlavní kolej.

Přirozená nadřazenost a podřízenost

Dominance x submise. Tyto dva protipóly jsou dané v jakékoliv sféře interakcí s jinými lidmi. Vždy existuje autorita, a podřízený jedinec. Funguje to takto nejen ve zvířecí říši, ale i v rodinných vztazích, v zaměstnání, v kamarádských kolektivech, i v partnerským vztazích. Kdyby se lidé naučili více vnímat a respektovat tento nepsaný přírodní zákon, vsadím se, že by mnohdy vycházeli s jinými mnohem lépe, a to v rámci konstruktivnějších interakcí se všemi ostatními lidmi ve svém okolí.

Zevrubné příklady:

Silnější a dominantí pes má převahu nad slabším/mladším, proto se mu druhý pes podřídí tím, že si lehne na lopatky, a ukáže mu břicho. Dominantímu psovi to zpravidla stačí, a nechá slabšího psa být.

Dítě vždy respektuje rodiče, nebo jinou svěřenou autoritu. Řídí se jejich instrukcemi, a dělá to, co je mu řečeno - jelikož vnitřně ví, že zmíněná autorita je rozumnější, než dané dítě samo. Když provede něco, co nemá, dostane vynadáno, nebo rovnou na zadek. Jestliže dítě poslouchá a chová s příkladně, obdrží pochvalu nebo odměnu.

V pracovním poměru mají zase zpravidla navrch ti staří a zkušení mazáci, kteří jsou ve firmě několik let. Nováčci to mívají těžké, jelikož si teprve oťukávají, co a jak, a kolektiv je většinou příliš nebere, proto si nováček musí svou pozici vydobýt. Jak? Tím, že bude sekat latinu, dělat svou práci způsobile, a že se bude efektivně učit od těch zběhlejších. V mnoha případech to ovšem funguje i tak, že se někteří vyšplhají nahoru díky tomu, že pochlebují svým nadřízeným.

Ve školství je to podobně, a zrovna tak. Učitel je autorita, a má být respektován. Žáci a studenti jsou těmi, co se učí, a zdokonalují díky kantorům své znalosti a umy. I v kolektivu přátel existují lidé, jejichž slovo má nějakým způsobem "větší váhu", ostatní se jejich názory rádi nechají inspirovat, a byli by je schopni označit za jakési přirozené vůdce.

Takto se přirozeně formují způsoby a chování každého jedince, a utvrzuje se hierarchie v rámci daného společenství.

Podobně to skutečně funguje i mezi partnery, ačkoliv se nezřídkakdy stává, že jsou oba lidé v tomto ohledu až moc stejní; a i díky tomu se mohou partnerské a manželské svazky rozpadat. Například, jestliže jsou oba partneři výrazně dominantní, budou se často hádat, každý bude pociťovat potřebu prosadit si to své, a dokázat si svou nadřazenost nad tím druhým. Naopak když bude každý z nich příliš submisivní, bude zase od svého partnera očekávat nějakou vůdčí iniciativu, což ale tento nebude schopen a ani ochoten poskytnout – jednoduše z toho důvodu, že to nemá ve své nátuře. Mohla bych zdlouhavě pokračovat, ale jako nástin tyto dva příklady postačí.

Kompromisy v partnerském vztahu

Často se protěžují jakési vztahové kompromisy, za mě je ale aplikování kompromisů ve vztahu zbytečnou přítěží. Vnímám to v drtivé věštině případů jako nesmysl (samozřejmě hodně záleží na kontextu a vážnosti daného tématu). Když to vezmeme kolem a kolem, tak v případě jakéhokoliv kompromisu musí každý z partnerů ukrojit ze svých tužeb, a pouze se spokojit s něčím střídmějším. Jinými slovy se musí sám omezit proto, aby se se svým protějškem plus mínus shodl. Samozřejmě kompromis může fungovat v případech, kdy jednomu vadí něco opravdu citelně, zatímco pro toho druhého jde něco, co je třeba jen zvyklý automaticky dělat, a co s klidem v duši oželí, jestliže tím výrazně pomůže milovanému člověku.

“Jakožto partneři bychom si měli být rovni”

V tomto ohledu je otázka D/s značně nepochopená. Jelikož spousta lidí má za to, že když je někdo submisivní, je zároveň méněcenný, a často si i pletou tyto vztahy s prvky domácího násilí, citového týraní a zneužívání slabších. Přitom nic nemůže být dál od skutečnosti. Ve fungujícím (partnerském) dominantně submisivním vztahu si jeden druhého váží, a vztahové nastavení partnerů dělá z jejich zvláštního svazku mnohem hlubší a citově pevnější záležitost. Oboustranný respekt, souznění, a neuvěřitelně hluboká láska a oddanost, jsou výsadou fungujícího D/s vztahu.

D/s vztahy nefungují tak, že by submisivní člověk byl využíván, nebyl by nikdy vyslyšen, a nadřazený partner se k němu choval ošklivě. Ano, může se stát, že některý dominant v těchto věcech neumí chodit, a proto se chová nepřiměřeně, nebo zneužívá oddanosti svého partnera. Toto ale není pouze výsadou D/s; hovada nebo pitomci se jednoduše najdou všude. Chtěla jsem pouze poukázat na to, že jsou v tomto kontextu leckdy určité věci nevědomky zaměňovány.

Jak tedy takový D/s vztah funguje

Dominantní jedinec má svého submisiva na starosti. Bere mu určitou míru odpovědnosti a zdánlivě i “volnosti”, a to vše ve vzájemném konsenzu. Zdůrazňuji, že oběma partnerům musí takovéto nastavení vyhovovat, a musí z tohoto nějakým způsobem těžit. O svého submisiva se dominant stará, směruje ho, posouvá jeho limity, hraje si s ním dle své libosti, trestá ho, ale i chválí a odměňuje dle zásluh. Vyžaduje zároveň po svém “svěřenci” bezpodmínečný respekt a poslušnost.

Submisiv má přirozenou potřebu potěšit dominanta, zavděčit se mu plněním svých povinností, a poslouchat jej. Pokud je kupříkladu dominantní partner masochisticky založený, tak je ochoten i třeba vydržet hodně bolestivý trest. Mnohdy submisivní jedinci i “zlobí” proto, aby si nějaký ten trest vydupali; i toto je zcela přirozené - jde o nepřímou komunikaci ve slova smyslu “všímej si mě”, se kterou může následně dominant naložit dle svého uvážení. Žádné jednotlivé praktiky zde ale rozebírat nebudu, už takto je článek dost obsáhlý. V případě zájmu mohu sepsat další, navazující na tento.

A abych nezapomněla: V případě obou rolí samozřejmě (u většiny praktik) funguje jistá míra psychického, a mnohdy i fyzického vzrušení, které je neoddělitelnou příjemnou složkou D/s vztahu.

V čem je to tím pádem “lepší”, než normální vztah?

Pravda je samozřejmě taková, že jak D/s, tak i tzv. “vanilkové” vztahy mají svá pro i proti. Nehodlám zde nadměrně glorifikovat BDSM v partnerství s tím, že regulérní vztah nemůže být dobrý, nebo že třeba nemůže fungovat lépe. Záleží na spoustě faktorů, a já upozorňuji, že v tomto článku, stejně jako i v těch předešlých, prezentuji pouze svůj subjektivní pohled na věc; nikoliv žádnou obecnou pravdu, kterou by měli všichni přijmout.

Pojďme nejprve na mínusy vanilkových vztahů.

Jednu z nevýhod jsem zmínila už výše – častá nutnost kompromisů, kvůli kterým se lidé musí s lecčím pouze “spokojit”. Dále jsou to destruktivní hádky, přičemž něco takového v D/s neexistuje – platí slovo dominanta, a submisiv nemá nárok na odmlouvání (respektive má, ale může čelit následkům). Vyhledávání konfliktů je rovněž z obliga, jestliže je vztah nastavený efektivně. Častý úbytek vášně a vzrušení po letech monotónního soužití – udržovaný D/s vztah málokdy dojde do bodu, kdy by se partneři začali nudit. U D/s rovněž po čase nedochází k nedorozuměním a neshodám, jelikož vše má pevně daný řád, který s určitým úsilím efektivně funguje.

Teď něco málo k nevýhodám dominantně submisivních vztahů.

Souhrně jde o reálnost D/s, aneb “může to skutečně fungovat”?

Toť otázka pro každého jednotlivce. Jako u každého vztahu je to primárně o tom, jak moc si lidé sednou, jak na vztahu pracují, jak spolu dokáží komunikovat, a jak se staví k potenciálním překážkám. Jedním z největších neduhů v D/s bývají velké nároky na dominantního jedince, který, jak už jsem zmínila, prakticky přebírá určitou míru odpovědnosti za submisiva, a bere ji na sebe. Zároveň musí dominant být kreativní, a stále ve vůdčím rozpoložení; což může znamenat pro mnohé lidi velký psychický nátlak, který ne každý unese; Dále stojí dle mého za zmínku neustálá nutnost aktivní komunikace mezi partnery; co se týče nastavení domácnosti, soužití, trestů, povinností a všeho, co dominant submisivovi udělí a přikáže. S tím jde i potřeba častého kontrolování toho, jak se submisiv chová, jestli napříkad nefláká tresty a udržuje si snahu a motivaci, a zda si v globále plní své úlohy tak, jak má.

Myslím si tedy, že k fungujícímu D/s vztahu obecně vede obtížnější cesta, ale jakmile se partneři sesynchronizují, stojí to o to víc za to.

Zpět tedy k úvodnímu dotazu, zda D/s vztah může reálněfungovat.

Za mne formát 24/7, aneb dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, dlouhodobě ve většině případů fungovat nebude. Vidím však jako vhodnou alternativu mód, ve kterém submisiv stále ví, co si smí a nesmí dovolit, má své permanentní povinnosti, a dominanta vždy bez debat na slovo poslechne; avšak i dominant je pouze člověk, a potřebuje někdy oddech. Není kupříkladu nic špatného na tom, když si oba partneři lehnou k sobě do postele a přitulí se, namísto aby submisiv spal na zemi, nebo v kleci, jako je tomu u některých běžně. Jelikož je vedení takového vztahu leckdy krapet náročnější, je potřeba občas relaxovat a vypnout.

Můj vhled a zkušenosti s D/s

Na závěr dodávám, že o tomto tématu nepíšu jen čistě teoreticky. Sama mám dlouhodobou zkušenost ve vztazích jak v pozici submisiva, tak i dominanta. A pravda je, že se doposud nemohu rozhodnout, jaká z obou rolí je vlastně náročnější (i přes veškeré přínosy). Tak jako každý jiný, ani D/s vztah není něco, co bude fungovat bez určité snahy a souhry partnerů. To je cena za tu zábavu, vzrušení, a celkovou jedinečnost něčeho takového. D/s je v podstatě hra, kterou nestačí jen sem tam oprášit. Je třeba takový vztah budovat, a nenechat ho plíživě vyčpět. Může se snadno stát, že jednoho dne zjistíte, že už se jen znuděně plácáte v hromadě vanilkové zmrzliny. ^^

Archivářka~