Úskalí socializace a očekávání druhých


Společnost

Jsme společenští tvorové, kteří jsou od narození vedeni k tomu, efektivně se začlenit mezi ostatní lidské bytosti. Z velké části i proto máme ve své přirozenosti nutkání zavděčit se svému okolí. Leckdy z toho důvodu, třeba i nevědomky, napodobujeme chování a způsoby druhých.
Chceme být přijímáni. Každý z nás potřebuje mít do určité míry pocit, že je vnímán, a brán v potaz. Nedostatek zájmu a pocitu přijetí, mívá leckdy za následek iracionální pocit popření existence sebe sama. Touha být vyslyšen je jednoduše v naší nátuře.

Problematika povahových rysů

V tomto ohledu nezáleží nijak výrazně na povaze, a já osobně příliš nedám ani na význam pověstných znamení zvěrokruhu.
Beru jako schůdnější vlastní konstrukt. A to jest pojetí míry každé věci v rámci jednotlivých preferencí, jakožto definovatelné jednotky na neomezené číselné ose.
Myšleno tak, že ohledně kteréhokoliv povahového aspektu je každý jedinec trochu jinde, a právě to z nás utváří unikátní osobnosti. Nevěřím v této problematice na komplexní škatulkování a nálepkování lidí.
Mnoho charakterových vlastností a rysů funguje v rámci polarity a antagonismů. Buď, a nebo. Nejvíc, nebo nejmíň. Černá, nebo bílá. Příklad: Každý disponuje jinou měrou introverze/extraverze. Tím pádem na ose 0-100 by absolutní introverze byla na čísle 100, a její protipól, extraverze, na čísle 0. Podobně by se dala pojmout i otázka pesimismu a optimismu.

Socializace

A zpátky k původní myšlence.
Sama se mnohdy setkávám s potížemi v rámci socializování s jinými lidmi. Nevyhledávám to, jelikož jednoduše vnitřně nevnímám tu potřebu. Ale pokusme se na to nahlédnout z druhé strany.
Naprostá většina osob v mém okolí je citelně více společensky založená, než já. Tudíž kdybychom si představili k (plácnu) dvaceti povahovým rysům výše zmíněné osy, pravděpodobně bych se ve většině případů nacházela někde zcela jinde, než ostatní.
Lze se naučit napodobovat chování druhých, aby měli pocit, že jste s nimi zajedno. I když třeba nejste, nebo potažmo vám je ta daná záležitost zcela jedno. Vypozorovala jsem ale zajímavou věc.
Lidé, kteří jsou s vámi pravidelně a delší dobu v kontaktu, jsou schopni mnohdy vycítit, že něco nehraje. Respektive, i přes veškeré úsilí nejde v osobním kontaktu efektivně udržovat určitou masku x hodin vkuse, a pravidelně několik dní v týdnu.

Mnohdy nenaplněná očekávání

Vaše okolí může si sice může myslet, že nejste vyloženě špatná osoba. Ale leckdy prostě pozná, že na vás je něco divného. Už třeba proto, že se jen zřídkakdy zadružujete do společných rozhovorů (o ničem), neptáte se pravidelně lidí okolo, jak dopadlo to a to, a nemluvíte z patra a automaticky o svých poznatcích z předešlých dnů.
Rozumní jedinci vás třeba nijak neodsoudí, ale určitým způsobem se vám stejně začnou vyhýbat. Nebo si najdou důvody, na bázi kterých si o vás budou špitat s těmi více spřízněnými. V takovém případě je zjevné, že se dotyční lépe shodnou s jinou sortou lidí.
Moje osobní zkušenost je taková, že ačkoliv se snažím být (ovšemže za účelem svých vlastních cílů) na lidi milá, jsem kdykoliv ochotna s čímkoliv pomoct, nikoho nepomlouvám, a na žádosti a konfrontaci reaguji zpravidla co nejpozitivněji, tak mi to spousta jedinců stejně úplně nebaští. Intuici má každý člověk, do jisté míry. A i sebelépe míněná přetvářka je snadno odhalitelná. Misantrop se jednoduše často nezapře, i kdyby se na hlavu stavěl.
 

Vlastní identita

V závěru se dostávám k té důležité myšlence.
Ať se nacházíte v jakékoliv situaci a na jakémkoliv místě, nejste tu od toho, abyste plnili očekávání druhých. Preference každého člověka, jeho způsob nazírání na svět a život obecně, je jen a pouze jeho vlastní. Lze se nechat konstruktivně inspirovat, a následně formovat své způsoby. Toto by však mělo fungovat bez jakéhokoliv nátlaku. Nestojí za to, ztrácet svou identitu jen za účelem zavděčit se svému okolí, které by vás jinak nepřijalo.

Archivářka~












Komentáře

  1. Moc hezky napsané.

    V přirovnání k řecké Skylle a Charybdě mne napadá, že Skyllou této Charybdě může být i druhý extrém, a to potřeba být neustále v opozici, potřeba vyhraňovat se vůči a nesouhlasit s ostatními a jejich názory. Být chytřejší.

    Ideálně se nám daří proplouvat mezi nimi, občas nás to, odvážím se říci, všechny táhne jednou tím a jednou druhým směrem - někdy ke komformitě, někdy k opozici. Ani na jednom nemusí být v určitých situacích nutně něco špatného, ale jak se říká: Všeho moc škodí.

    V extrémní konformitě riskujeme ztrátu sebe sama (v sociologii se jí říká "deindividualizace" - rozhodně doporučuji podívat se na Milgramův experiment). Nutkavá opozice "majitele pravdy" zase znamená, že se nikam nerozvíjíme. Bojujeme za své názory a přes obranné zdi svých "Pevností pravdy" nemáme šanci se učit cokoliv nového, rozvíjet se jako osobnost.

    Je to ale těžké, úspěšně v životě navigovat mezi Skyllou a Charybdou, mezi servilním "Ale jistě." a fundamentálním "Jen já mám pravdu."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. @ KamEnSpük
      Tvé přirovnání mne zaujalo. Skylla by teda měla být ta, co nevyhovující názory ofenzivně "sežere a zničí", a Charybdis ta, co všechno bez ohledu na vlastní názor polkne a vstřebá? Nevím, jestli jsem tě pochopila správně. :D

      Jinak i dřív jsem zastávala fakt, že všichni hledají konsenzus. Jakmile ho nenacházíme, je v naší částečně vrozené, a částečně i získané nátuře, snažit se přesvědčit druhé o té své "pravdě". Jestliže s námi někdo nesouhlasí, do jisté míry to otřásá našimi pilíři existence (viz. popření sebe sama). Toto je dle mého potřeba vymýtit. Naše existence nesmí stát na vnějších vlivech, které jsou pomíjivé. Naše JÁ je to, o co nikdy nepřijdeme, a proto je nutné nezapomínat na to, že jedině naše víra/přesvědčení/názor jsou aspekty, na kterých jedině záleží. Nemyslím to tak, že se máme opevnit a zabednit ve svých postojích. Ale je nutné naučit se tomu inspirování se/nesouhlasu/neřešení vhledů z externa, a to bez toho, abychom měli pocit, že jsme jakkoliv klesli.

      Cením si tvého příspěvku. :)

      Archivářka~

      Vymazat
  2. Za prvé bych připomněl, že k článku vznikla i podcastová verze, taková trochu zkušební, oba jsme podcastoví amatéři, Já trochu znalejší amatér, ale myslím, že můžeme slíbit, že se budeme snažit zdokonalovat a zlepšovat (myslím, že už v druhé epizodě podcastu Archa X je určitý posun:) ). Podcastovou podobu tohotu článku si můžete poslechnout na vašich oblíbených službách, viz. menu Podcasty, kde naleznete vždy přehrávač nejnovější epizody a též seznam všech vzniklých a publikovaných epizod v minulosti.

    Za druhé, k samotnému článku mé kolegyně. Já osobně bych znamení zvěrokruhu až tak úplně nezavrhoval, bylo po věky věkův vypozorováno, že jedinci narození v určitém podobném období vykazují některých stejných či podobných rysů. Je třeba ovšem, zvláště co se týče jen pouhého základního zařazení do zvířetníku, ku všemu přistupovat jen jako k určitému podstavci, určitému základu. Stejně jako je tomu třeba u kvadrantu temperamentu, známe všichni to rozdělení na melancholika, cholerika, flegmanika či sangvinika. Ovšem kdo z nás může říci, že patří přesně k tomu či onomu druhu? Pak je též otázkou, jestli v článku zmiňovaná introverze a extraverze je nutně na ose, či v kruhu. Každopádně každý z nás je opravdu originál, neb těch vlivů formujících naše charaktery je spousta, jsou to napříkad geny, výchova, sociální prostředí ve kterém člověk vyrůstá ale časem se může dostat do jiného, možná i vlastní iniciativa ve zkoumání sebe sama, a mnoho dalších aspektů k již zde i v článku vyřčených.

    Absolvoval jsem nějaké sezení, kde paní psycholožka konstatovala, v sekci o intelektu, že nejlepší je vlastně průměr, anebo lehké odchylky. Co se týče socializace, tak na tom asi něco bude, páč extrémy nezapadnou, a to v jakémkoliv směru. Já mám kupříkladu IQ 141, odborně oficiálně zjištěné, ne žádné pseudotesty z internetu, a lidí s IQ nad 130 jsou tuším jen nějaká 2-3 procenta, už to vás velmi značně vyčleňuje.

    Nu, a stačí, sice bych mohl psát ještě veledlouho, ale k výrazně nadprůměrnému intelektu si uvědomuji i svou výraznou grafomanii. Naštěstí disponuji sebevládou, tak vím, kdy je čas vše utnout, neb všeho s Mírou, že.. ovemže.

    A-A

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. @ Kolega
      Co se znamení zvěrokruhu týče, jsem tam skeptická především z jednoho důvodu. Ať už je charakteristika daného znamení jakákoliv, vždycky si v onom každý najde něco, co na něj sedí. Především proto, že těch výpisů a jednotlivých vlastností lze u každého znamení najít opravdu přehršel. A pokud už tam něco nesedí, buď to elegantně přehlédneme, nebo se pokusíme do budoucna jaksi "přizpůsobit" oněm charakteristikám.

      Já jsem odmlada nesnášela takové ty řeči na mě, jako "No jo, naše Barunka, typickej blíženec", přičemž jsem si i tehdá už myslela své. Přijde mi to jako částečně pověrčivý postoj (nemám lepší subjektivní definici); tím ovšem nechci nijak ofendovat lidi, kteří tento konstrukt využívají, a shledávají ho validním.

      Líbí se mi, že neopomíjíš fakt, že na vývoji našeho temperamentu, povahy a osobnosti, se podílí mnohem víc faktorů, a tyto škatulky jsou jen hrubé, a mají za účel nastínit, co třeba lze od dané osoby čekat. Napadla tě ale ta možnost, že když se člověk dobrovolně nálepkuje tím, v jakém znamení zvířetníku je narozen, možná mu automaticky ostatní lidé hned přisoudí většinu toho, co je obecně o daném znamení přijímáno? A že i tím se vlastně člověk sám uzavírá do stavu, ve kterém pro něj neexistují škatulky a alternativy? Jen moje skromná myšlenka.

      Inteligenční kvocient je opravdu promílané téma. Za zmínku dle mého stojí, že existuje i EQ, což je emoční kvocient, a dovoluju si říct, že i ten má svého způsobu důležitou hodnotu. Já své EQ neznám, v mladistvém věku jsem podstoupila sérii testů u psychologa s tehdá pětadvacetiletou praxí, a vyšel mi výsledek v rámci nadprůměru. Bylo řečeno, že bych mohla učit na univerzitě :D O vlohách lze spekulovat avšak jak už bylo řečeno k jiné části článku, žel i něco takového závisí na spoustě dalších vlivů. Osobně bych dle svého skromného názoru jako učitelka žalostně pohořela. :D

      Cením si tvého názoru, který mi vnukl nápad dalšího tvého potenciálního článku: Znamení zvěrokruhu a různé perspektivy nahlížení na danou problematiku. Něco takového bych si já velice ráda přečetla v nějaké rozsáhlejší formě. :)

      Archivářka~

      Vymazat
    2. @ Archivářka

      Obecně jistě bude mít EQ velkou důležitost, mě osobně se přiznám moc nezajímá, ona je totiž pořád dosti těžko jasně definovatelná, což platí i v odborné veřejnosti, a je jedním z důvodů, proč třeba EQ testy jsou jen zlomkové v porovnání s IQ testy. Prostě to jasné vymezení a zřetelná definice "emoční inteligence" nemá ty přesné kontury ni ve veřejnosti odborné, natož laické.

      Já se astrologii už tolik nevěnuji, a všemu s tím spojeného, každopádně nevylučuji, že by se v některém článku v budoucnosti mohlo v nějaké míře téma s tímto spojené objevit. Takže tvůj nápad, už tím, že si ho ukládám v paměťová centra, pravděpodobně najde v budoucnu zhmotnění.

      A-A

      Vymazat

Okomentovat