Přeceňování racionality

 

Lehce filozoficky, a možná i mysteriózně laděné téma dnešního článku, bude na mnohé jedince bezpochyby působit podivně, nebo sporně. Ráda bych však vám, všem čtenářům, i přesto dala nahlédnout do svých myšlenek a pocitů ohledně této věci. Možná, že spoustě lidí už bude připadat jako zavádějící i název článku. Každému bych však doporučila přečíst si tento další výsledek mého mudrování/moudrování.

Hned ze startu chci vyzdvihnout fakt, že já sama jsem osobou racionálně zaměřenou, a zároveň do jisté míry pragmatickou, ač mnohdy i emocemi zmítanou. Toto zmiňuji opět z důvodu případného nedorozumění stylu "autorka článku kritizuje něco, co jí není blízké", jelikož je tomu právě naopak. Právě z důvodu, že i mne samotnou mnohdy limituje a brzdí potřeba vše vyhodnocovat rozumem, a přirozená touha věřit tomu, že racionální pojetí čehokoliv vždy vše vyřeší, jsem se rozhodla pro sepsání tohoto článku.

Racionalizování jako obranný val

Svět rozumu je ve své podstatě to jediné, co známe, a o co se lze opřít. Či lépe řečeno, je to to jediné, co uznáváme, a co jsme ochotni si připustit. Již od našeho prvopočátku jsme vedeni k tomu, abychom byli schopni vše v našem životě popsat, odůvodnit a vysvětlit. Dle mého názoru má tento "přirozený postoj" několik primárních důvodů. Bude jich samozřejmě nespočetně více, já se však chci pro názornost zaměřit na ty opravdu zásadní.

Jak už bylo zmíněno v mém prvním článku, jsme společenští tvorové, a proto je pro nás podstatná schopnost umět se efektivně dorozumět se svým okolím, a hledat v něm konsenzus. To bychom mohli označit za první z důvodů. Jako druhý bych uvedla jakousi vnitřní touhu někam se posouvat, pochopit existenci, která nás obklopuje, a rovněž potřebu porozumět i svým vlastním pocitům a postojům ohledně světa, a dát jim nějakou "hmatatelnou" formu. Nakonec je tu nutkání porozumět tomu, jak různé věci fungují, a proč tak vlastně fungují.

Pokud se nám v životě stane cokoliv nepochopitelného nebo nepopsatelného, náš mozek nás okamžitě přiměje najít si pro daný výjev nějaké vysvětlení. Jistě jste už například někdy slyšeli o výroku, že mozek si dokresluje skutečnost – když třeba vidíte v určitém obrazu ve tmě něco divného nebo odpuzujícího, může to dané okamžitě nabýt tvaru a reálnosti onoho obrazu, který váš mozek automaticky dotvořil. Nakonec je leckdy člověk překvapen, že ten obraz ve tmě byl jen kus suchého roští, nebo iluze vyvolaná divně zformovanou haldou oblečení.

Jasně dané parametry hmatatelného světa

Každý například pozná strom. Jeho popis a definice jsou pro nás stěžejní. Zároveň nás ale všechno to "skálopevně dané a neměnné" směruje k závěru, že svět je vlastně takový, jak vypadá. Zde bych zmínila jako vhodnou pomůcku různé filtry v programech na úpravu fotografií (což nevystihuje úplně vhodně mou pointu, ale jako nástin to postačí). Skrze každý z daných filtrů působí fotografie trochu jinak, než "normálně". Kdybych měla zůstat u virtuálna a fotografií, tak si představte, že stejnou fotku přečmáráte v editoru, invertujete jí barvy, nebo celou plochu snímku překryjete jednolitou libovolnou barvou. Zákeřná otázka zní: Je to pořád ta stejná fotografie?

Jak se to vezme. Jde maximálně o stejný soubor, nějakým způsobem modifikovaný, který však již na pohled působí úplně jinak. Filtry a rozmanité úpravy mohou měnit i pocity a dojmy z dané fotografie.

Teď přejděme k tomu, jak by se něco podobného dalo aplikovat na výše zmíněný strom.

Pozměněný stav vědomí může přetvářet naše vjemy. Únava, hlad, stres, strach, opilost, panika, nemoc, drogy... Prakticky cokoliv, co má tu moc nějak pozměnit naši perspektivu, má zároveň i tu schopnost přetvořit naše vnitřní vnímání čehokoliv zdánlivě konstantního, v něco jiného a nezvyklého. Zmínila jsem pouze víceméně negativní aspekty, toto však podle mě mohou dokázat i různé meditační a tomuto podobné techniky.

Samozřejmě, že se běžně odrážíme od toho, co a jak vnímáme v rámci standardních stavů bytí. Jen stojí za zmínku fakt, že existují aspekty, které mohou vnímání té dané zažité reality lehko změnit. Strom může pod vlivem drog působit jako něco úplně jiného – kupříkladu jej budete vnímat primárně sluchem. Když budete hladoví a nevrlí, může na vás stejný strom, který byste jinak obdivovali a chválili jeho majestát, působit jako bezbarvá, fádní a zbytečná věc, kterých okolo vidíte denně stovky. Opilí lidé mohou v onom stromě vidět rozmazanou spirálu pochybných barev. Horečka a nemoc způsobí třeba to, že se strom bude zdánlivě pohybovat, nebo bude zářit, či cokoliv podobného. V rámci posouvání vědomí určitými technikami uvidíte místo stromu a jeho běžných parametrů jen třeba pruh světla.

Automatické vytěsňování neobvyklých vjemů a zážitků

Když už se nám v životě stane něco opravdu zvláštního, vždycky si najdeme cestu k tomu, jak to pro sebe odůvodnit, nebo popřípadě danou záležitost pro jistotu vypustíme z hlavy. Vše souvisí s výše zmíněným. Je to jednoduše náš obranný systém, který funguje na bázi rozjetého vlaku, který by musel velmi, velmi dlouho zpomalovat a brzdit, než by nám bylo umožněno osvojit si i jiné způsoby a formy nahlížení na svět.

Zde jsou mé osobní zážitky. Příklady takových podivností, které se dnes už nesnažím nijak vysvětlit. Neberte to, prosím, jako nějaké "bububu" historky; zmiňuji zde tyto události pouze pro zajímavost a utužení své pointy.

 

1. "Telepatie"

S blízkými lidmi se mi někdy stane, že myslíme na totožnou věc ve stejný okamžik. V tom nepochybně nebudu jediná. U mne to ale zpravidla souvisí zároveň i s tím, že v daný moment zvažuju, jestli tu věc zmínit, nebo ne, protože mi to připadá moc scestné, nebo zbytečné. A v tu chvíli to mnohdy zmíní ten druhý – což je pro mne tou nejpodivnější složkou celé věci.

Většinou jde o záležitosti, které ani nijak nevedou k danému tematickému kontextu, nebo mě napadnou bez předešlé konverzace. Skepticky by se dalo říct "náhoda", nebo "prostě se dobře znáte", ale podle mě jsou takové věci daleko komplikovanější. Jde o něco, co asi není možné aktuálně uspokojivě vysvětlit. Nepochybuji však o tom, že časem to bude umět každé dítě na prvním stupni základní školy.

Jsme prostě tvorové zaměření na rozum a jeho rozvoj; tudíž věřím, že i přeš nevýhody související s takto jednodstranným zaměřením, se v tom budeme i nadále aktivně zdokonalovat.

2. Zakroucený strom

Několik let zpátky, jsem se v době soumraku procházela s kamarádem po asflatové cestě okolo jezera. V době, kdy jsme došli tak do dvou třetin plánované trasy, se již skoro setmělo, a nebylo pomalu vidět ani na tu cestu. A já jsem si v jednu chvíli všimla zvláštního výjevu.

Černé obrysy několika stromů v dálce vypadaly nějak divně a nepřirozeně.

Dnes bych je popsala jako značně vysoká tělesa ve tvaru skoby, s tlustými kmeny (podotýkám, že stromy s takovými rozměry jednoduše v našich končinách nenajdete), které se zacyklovaly, a z těchto kmenů trčely dlouhé tlusté větve, na způsob šlahounovitých větví vrby. Navíc mi celé ty obrazy připadaly jaksi ploché, jako kdyby ani nebyly trojrozměrné. Působily jako reálně se tvářící imitace něčeho existujícího.

Lépe to definovat nedokážu. Moje pointa ovšem tkví ve faktu, že jsem se na ně zničehonic zaměřila, ač jsem se za celou dobu na přírodu okolo v té polotmě vůbec nedívala, (plus tyto velestromy mohly být tak kilometr a půl daleko, hrubým odhadem) a automaticky, bez přemýšlení jsem se zastavila. Kamarád se zeptal, o co jde, a já jsem jen ukázala do dálky, na první "strom" zleva. Řekla jsem pak jenom: ,,Jdeme zpátky". A šli jsme.

Abych to upřesnila, nijak mě to nepolekalo, ani nerozrušilo - nic podobného. Všechno to probíhalo v naprostém klidu, a měla jsem z toho takový nijaký pocit. Nicméně jsem věděla, že dál po té cestě už jít nechci. Později, circa po dvou hodinách jsem tu procházku s kamarádem rozebírala. A on, ačkoliv si nevšiml zprvu toho, co zaujalo mě, řekl, že z té atmosféry neměl dobrý pocit, a taky cítil nutkání jít kvapně zpátky.

3. Divné děti na zastávce

Při jízdě autem se zpravidla ráda rozhlížím okolo sebe a pozoruji krajinu. V tomto případě jsem byla spolujezdec, a s řidičem jsme zrovna projížděli nějakou vesničkou. Za celý den mi cestou nepřišlo nic zajímavé, až na toto.

Na lavičce u autobusové zastávky jsem zahlédla dvě děti. Malého chlapce, přibližně šestiletého, a tak desetiletou holčičku. Na tom by samo o sobě nic divného nebylo, mne však zaujala jejich nezvyklá póza. Chlapec stál na lavičce, a jeho dlaněmi dolů natažené ruce směřovaly doleva (pravá ruka byla ohnutá v lokti, a kopírovala linii levé ruky, která byla natažena zcela rovně.) Hlavu měl rovněž, tak nějak způsobně otočenou doleva, s bradou mírně vystrčenou. Dívka stála před lavičkou, napravo od chlapce. Zcela staticky, ale uvolněně, s rukama podél těla, a jen hleděla před sebe.

Tento výjev jsem měla možnost sledovat pouze několik vteřin, ale za celou tu dobu se opravdu nic nezměnilo. Ty děti se nepohnuly ani o píď; byly nepochybně živé, ale působily spíš jako figuríny. Ukázala jsem to řidiči, respektive ten trošek, co jsem stihla, než jsme je minuli. A on řekl pouze: ,,Děcka, no." Já jsem bezděky odpověděla: ,,To nejsou žádné děti."

Nejprve mi to přišlo pouze zvláštní, ale s tím, jak se naše auto vzdalovalo, se mi z toho zježily chlupy po celém těle, a bylo mi hodně nepříjemně. Zbytek cesty jsem nad tím pak musela přemýšlet. V jeden moment mi došlo, že ten kluk vlastně nestál na sedací ploše lavičky, ale na jejím opěradle, a ta holka stála vedle lavičky, ne před ní.

Všem těmto zážitkům se dá připsat racionální hodnota a premisa, že vše je vysvětlitelné. Mozek jednoduše zpracovává veškeré vjemy, a formuje je do celků, které jsou pro nás uchopitelné. Znamená to však, že jde výhradně o výjevy zcela běžné? I přes svou rezervovanost a postoj, v rámci kterého nijak nevěřím na žádné nadpřirozené jevy, nemohu těmto několika kuriozitám upřít jejich unikátnost a nevysvětlitelnost. Popsala jsem vám pouze to, co zachytil můj zrak, a i tento obraz může být s odstupem času nějakým způsobem pokroucený a nepřesný.

Domnívám se však, že jsem tu neobvyklou esenci onoho zmíněného zachytila nějakým jiným smyslem, nebo způsobem nazírání. Nejsem schopna to vysvětlit, a jak už jsem zmínila výše, nepociťuji kupodivu ani tu potřebu. I kdybych si byla schopna nějak lépe odůvodnit jakousi pravou podstatu těchto podivností, šlo by možná stejně pouze o zjednodušené interpretace něčeho, co bych jinak běžnými smysly nebyla schopna pojmout.

Hodnota racionality v rámci uvědomění

Co se týče seberozvoje, progresu a snahy žít lepší život, rozumově toho nepochybně víme spoustu, respektive někteří z nás. Mnoho lidí čte například různé motivační články, a někteří dnes už "vědí", a připouští si kupříkladu pozitivní fakta, že jisté návyky jsou škodlivé, a je nutné se jich z rozličných důvodů zbavit. Víme, že je výhodné neuzavírat se odlišným perspektivám smýšlení, než na jaké jsme zvyklí. Celkově se postupně vymaňujeme ze stereotypu všeobecně přijímaných pravdivostí, a snažíme se vést přínosnější životy. Teď ale pár slov k zamyšlení.

Domnívám se, že k onomu prozření v rámci čehokoliv, sotva dochází na základě racionálních poznatků a závěrů. My si můžeme denodenně motivovaně cpát do hlavy, že tohle je tak a tak, a toto je lepší dělat onak. Můžeme toho rozumově vědět šest půlek, ale v praxi se stejně často nejsme schopni těmito poznatky ukázněně řídit, aby nám skutečně byly k užitku.

To je způsobené tím, že závěry, ke kterým dojdeme díky rozumovým uvědoměním, mají opravdu jen titěrný vliv na reálnou změnu chodu našeho dosavadního života. Sama jsem jedním ze zářných příkladů lidí, co by mohli o dokonalé existenci a sebekázni napsat nejednu knihu. Avšak moje činy jsou leckdy (ne vždy) skutečně v diametrálním rozporu s těmito závěry a poznáním, kterými disponuji. Podobných jedinců najdete nespočetně. Rádi se pak vymlouvají a ospravedlňují, aby jejich přešlapy nepůsobily tak fatálně, a aby si nejen sami před sebou nemuseli připadat tak marní.

Závěrem

Racionální svitnutí mysli ohledně čehokoliv, může zafungovat jen jako nepatrná jiskra, která v mnoha případech padne mimo. Zato rozdělat a udržovat oheň, to je nejsložitější ze všeho. A právě to za vás neudělá žádná kniha. Nepomohou ani skripta, diskuze, semináře, výukové motivační programy, nebo studie v jakémkoliv pojetí.

Pravděpodobně nejvhodnějším výrazem pro popsání onoho zásadního elementu je VŮLE.

Doplňujícím článkem bude výhledově do budoucna další, s názvem Životní cesty, které mají smysl. V ní objasním dalších postojů i výrazů (včetně toho posledního a nejvýznamnějšího). Je dosti možné, že nakonec vznikne celá série souvisejících úvah v tomto směru. Avšak to je zatím ve hvězdách.

Archivářka~