Co pro mne znamená "cesta, která má smysl?"
"Smysl" není úplně vhodný výraz pro to, co mám ve skutečnosti na mysli. Ani mně se pro to nehledají snadno vhodné výrazy. Parafráze jsou tedy to, čeho míním využít přednostně.
Základními elementy cesty, která má smysl, jsou pro každého člověka VŮLE a ZÁMĚR.
Jde ve zkratce o životní rozhodnutí, postupy a směry, které si lze osvojit, a v rámci kterých nám naše intuice, duše a srdce říkají: ,,Ano, to je ono." Zní to na první dobrou hodně zjednodušeně a klišovitě. Pojďme se tedy na tuto problematiku podívat trochu blíže.
Jak poznám, že má mnou zvolená cesta smysl?
Mnozí lidé by si nejspíš pod pojmem "správné vyhodnocení" v tomto ohledu představili soupis plusů a mínusů, které se onoho rozhodnutí týkají. Případně by třeba konzultovali své postoje a nápady s jinými lidmi, aby získali širší obrázek, a tak vnitřně potvrdili, nebo naopak vyvrátili svou volbu. Další by zase o svém rozhodnutí pochybovali, a porovnávali jej s případnými alternativami, které se mu naskytly, nebo mu rovněž připadají schůdné.
Sama o sobě podobná řešení nezní jako něco úplně k zahození. Je však pravdou, že jde o mnoho efortu pro málo užitku. Jsou to totiž stále pouze jisté nástroje, skýtající uvědomění na bázi rozumu. Snadno při nich dochází i k celkovému zamotání se do dané situace, a ještě svízelnějšímu zmatku uvnitř sebe samého. Pomocí podobných řešení se může snadno stát i to, že nás něco, či někdo zviklá od cesty, která pro vás ve skutečnosti niterně smysl má.
Proto v této otázce radím každému, aby podobné hloubání a promýšlení zcela vypustil. Ve finále totiž často zjistíme, že jsme si sice "efektivně" utřídili myšlenky a porovnali přínosy a nevýhody, ale v konečném důsledku nás to akorát přiměje začít pochybovat o intuitivní složce celé záležitosti - o to víc, když je v diametrálním rozporu s naší myslí.
Je skutečně pozdě něco změnit?
Ono výše zmíněné právě přímo souvisí s článkem Přeceňování racionality. Je to převzatý a naučený postoj většiny lidí - přehlížet pocity niterních pochyb o tom, jak se rozhodli a kam směřují. A to tím spíše v situaci, kdy jsou na oné cestě již delší dobu. Žijí proto čím dál tím více ukotveni v domnění, že je nepřípustné zahodit veškeré hmotné i nehmotné investice, které již věnovali svému úsilí, a jít právě za tímto vytyčeným cílem. Mnozí si dokonce myslí, že jde o jakousi jejich morální povinnost, splnit třeba i očekávání druhých lidí, aby neklesli v jejich očích (ergo i ve svých).
Nejzáludnější je vytvoření si z určité cesty, která smysl nemá, jakýsi životní pilíř. Pak je možné, že se dotyčný snadno zacyklí v bludném kruhu, kdy cítí, že nechce v této cestě pokračovat, ale ani ji nemůže snadno opustit, a zvážit jinou. Také tísnivý pocit nedostatku času, stejně tak jako obavy, že už je na to a to pozdě, mnoho z nás často uvězní na jednom místě a na nesprávné cestě. V podstatě z velké části proto, že máme strach začít odznovu.
Intuice je však tím, co nám vždy napovídá naprosto skvěle, a je pro nás tím nejlepším rádcem a průvodcem.
Má-li cesta smysl, naplňuje nás radostí a nadšením. Oceňujeme na ní motivaci (ať už pozitivní nebo negativní), snažíme se s dobrým pocitem v duši vše potřebné dělat nejlépe, jak dovedeme, a případnými přešlapy, vedoucími ke krátkodobým selháním v určitém aspektu oné cesty, se nikdy nenecháme zastrašit ani odradit. K takovéto bezchybné životní cestě nás váže láska a úcta. Každý nový den je námi pozitivně přijímán, jakožto nová výzva a dokonalá příležitost pro aktivní progres.
Tudy ne...
Naopak na cestě, která pro nás smysl nemá, se často cítíme nepříjemně vyčerpaní (mnohdy jak po stránce fyzické, tak i psychické), vnitřně zpochybňujeme její milníky i pomyslný cíl. Cesta, která nemá smysl, nám otravuje život a oslabuje nás po všech stránkách; ačkoliv se třeba stále snažíme racionálně si vnucovat, že jsme se rozhodli správně. I tak ale v případě pomýlení vnímáme toto jako vnitřní odůvodnění a výmluvu, proč jsme něco neudělali na sto procent, nebo se rovnou na případný aspekt této cesty vykašlali úplně. Ospravedlňujeme všelijak svou laxnost, zatímco se trápíme pomyslnou stagnací, a pokoušíme se stále dokola plout proti svému niternímu proudu.
Těch náznaků, že tudy cesta nevede bývá nespočet. Celkový nesoulad s takovou cestou nás sabotuje na všech frontách, a negativně ovlivňuje naše veškeré bytí, interakcí s jinými lidmi nevyjímaje.
Všechny cesty jsou paradoxně v jednom stejné - cíl je u nich vlastně vedlejší. Samotné reálné zkušenosti a poznatky na každé cestě, právě ty jsou tím nejcennějším a tím, co by náš život mělo primárně obohacovat.
Možností je nekonečno
Ačkoliv je vždy rozhodně těžké a nepříjemné ono uvědomění a připuštění si faktu, že tudy nadále jít nechceme, jde o jeden z nejzásadnějších kroků v našem životě. Pomyslné pilíře a hodnoty se nám ve skutečnosti neboří, to pouze nám to tak mnohdy připadá. Prožít si tento stav, jakkoliv každý z nás potřebuje, je k dalšímu pokroku nezbytně nutné.
Postupem času vždy zjistíme, jak neskutečně osvobozující je upuštění od cesty, na které jsme sami sebe celou dobu pouze tahali ke dnu. A nekonečně obohacující je ono prozření, kolik cest před sebou najednou vidíme. Těch existujících, jimiž se lze jen lehce inspirovat, i těch, které jsou zcela nové a neotřelé a které vytváříme my sami.
Archivářka~
(Podcastovou podobu článku v reprodukci Azazela, spojenou s článkem Přeceňování racionality, si poslechněte buď zde na Arše X v menu Podcast z vloženého přehrávače, anebo na vašich oblíbených službách a aplikacích)
Rozumiem tomu, že vnútorné naladenie a rozum môžu byť v rozpore, ale zároveň si nemyslím, že by to takto vnímali muži. Aspoň nie často. Buď teda mávame častejšie naladenie v zhode s rozumom, alebo... sme úspešnejší v potláčaní intuície. Ďalej si myslím, že býva celkom problematické, keď sa ľudia odvolávajú na nejakú prirodzenosť. Kvôli "prirodzenosti", niekto odmietne pracovať na svojich slabých stránkach, pretože sa vtedy necíti byť "sám sebou" a teda sa nepohne nikam ďalej. Ostane v jednorozmernosti, lebo si neuvedomí, že prirodzenosťou pomenoval niečo iné - zónu komfortu. Je však možné, že si to pokryla v tom odstavci o nepodliehaní zlyhaniam a energickom pokračovaní na ceste. :)
OdpovědětVymazatDěkuji za tvůj příspěvek. :)
VymazatJá se nedomnívám, že by podobné zažité jednání/myšlení záleželo nějak výsadně na pohlaví, ačkoliv máš zajímavou pointu. Stejně jako u všeho možného i nemožného, toto se bude lišt člověk od člověka. Podobné domněnky, že ženám náleží toto a mužům zase ono, jsou mnohdy výsledkem toho, co se nám říká od malička, a co se rádo papouškuje v kolektivech. Pár lidí stejného pohlaví se v něčem shodne na tom, že tohle mají stejně, zatímco jejich polovičky/přátelé jiného pohlaví jinak, a hle - ihned z toho pomyslně vznikne závěr, že ženy to mají tak, a muži jinak. :)) Říká se však, že muži jsou více racionálně zaměření, zatímco ženy mají vyvinutější emotivní složku osobnosti. Intuice je však nezávislý faktor.
K odvolávání se na přirozenost: To, o čem jsem psala v tomto článku, nemělo co dělat s vědomými obavami a ospravedlňováním se (lhostejno zda před sebou samým, nebo před druhými) . Člověk, který si namlouvá, že se v současných podmínkách necítí být sám sebou, a proto odmítá vystoupit z komfortní zóny, moc dobře ví, kde je problém. Tito lidé sami moc dobře vědí, že se ve skutečnosti necítí zle. Že je jim pouze nepříjemné to a ono, a mohou vše dokonce nevědomky nadsazovat, a tvořit z komárů velbloudy - dokud jejich pomyslné strasti a zmar nejsou natolik "opravdové", že tomu uvěří nejen oni dotyční, ale i všichni okolo.
Je třeba naučit se rozpoznávat, kdy klameme sebe samé, a kdy jde o vážný vykřičník, co se životních cest týče. Jelikož jsme ale každý unikát, neexistuje žádný univerzální návod, jak a čím se v takovýchto momentech řídit. Jednoduchá směrnice podle mě je, využít racionalní stránky, a zamyslet se nad svými pocity ve chvíli, kdy je vnímáme. Položit si přímou otázku, a být k sobě sakramentsky upřímní:
,,Říká mi moje intuice, že tudy cesta nevede, nebo jsem pouze líný/líná, a mám tendence sklopit uši v momentě, kdy se mi nedaří tak, jak bych si představoval(a)?"
Jsem přesvědčená, že ve skutečnosti každý už předem uvnitř ví, jaká bude odpověď. To, do jaké míry si to je dotyčný schopen a ochoten připustit, je věc jiná.
Je však zrádná "hotová" domněnka, že ve všem, co je člověku vnitřně nepřiíjemné, je nutné vytrvat, protože to nás formuje. Slova jsou na vysvětlení rozdílů v tomto ohledu, řekněme nedostačující. Spousta lidí má ten vnitřní kompas natolik porouchaný, že nerozpozná, kdy se podle tebou navrženého vzorce má přestat nutit a ubíjet sám sebe, v honbě za něčím nedosažitelným a vlastně nechtěným.
Archivářka~
Ještě Ti chci poděkovat za vzpomínku na jeden nezpracovaný námět, který jsem měla v plánu rozebrat již dříve, ale nedostala jsem se k tomu. V tom článku hodlám řešit právě přínosy toho, když člověk setrvá v nepříjemných podmínkách, a to, jako se v rámci toho může vnitřně rozvíjet.
VymazatJe pravda, že som vlastne nepomyslel na to, že nie v každej voľbe treba vydržať, ako to opisuješ v poslednom odstavci prvého komentára. No stotožňujem sa prinajmenšom s tým, aká dôležitá je úprimnosť k sebe... závisí od nej správanie jednotlivca, až si myslím, že kto nemá nacvičenú úprimnosť k sebe, potom nemôže byť úprimný ani k ostatným. Som rád, ak to povedie k ďalším článkom, keďže tieto pomerne abstraktné roviny myslenia vieš vysvetliť naozaj tak, aby boli jednak zrozumiteľné a jednak prepojené do súvislostí.
OdpovědětVymazatE.